Jak vyrobit psychopata

09.01.2016 22:00

V posledních letech se v médiích objevila řada příspěvků týkajících se překvapujícího množství „psychopatů“ přítomných v řadách politiků či ve vedení velkých korporací. (Paul Babiak, Robert D. Hare – Hadi v oblecích, u nás František Koukolík – např. Mocenská posedlost) Tyto příspěvky vyznívají  víceméně jednotně v tom smyslu, jak tato místa a moc přitahují tyto „typy“. Dále, jak moc korumpuje a deformuje lidské charaktery.

Vůbec nechci zpochybňovat vliv moci na lidskou psychiku! Ptám se však, zda jde pouze o moc a fakt, že mocensky exponovaná místa tyto „typy“ přitahují? Moc je atributem i mnoha jiných povolání a možná by bylo zajímavé porovnat výskyt tzv. „psychopatů“ mezi psychology, vojáky, policisty či třeba řezníky. I tato povolání přece přitahují určité osobnostní typy a je možné, že bychom i zde našli mnoho zajímavého. Otázkou je, zda by to vzbouzelo takovou pozornost čtenářů.

Co se mi nelíbí na těchto příspěvcích a „teorii“ o psychopatech? V zásadě je to, řekněme obvyklé, zjednodušující pojetí celého komplexu jevů, které v daném prostředí spolupůsobí. Potíže mám také se škatulkováním lidí a „diagnózováním“ řekněme od stolu. Tyto „jasné“ diagnózy ve své jednoznačnosti bohužel selhávají, i když jsou formulovány respektovanými odborníky a na základě důkladných vyšetření. Je těžké hledat u mnoha diagnóz platnost a jednoznačnost, když se dva soudně-znalecké posudky sestavené na základě důkladných vyšetření nezávislými týmy liší (jako např. v případě norského masového vraha Breivicka).

Systém, který vytváří diagnózu

Chceš-li ze zdravého člověka udělat blázna, zavři jej do blázince!

Tuto myšlenku výborně ilustruje Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem a v mnohém dokládá Zimbardův experiment, který celkem jasně prokázal deformující vliv prostředí na chování člověka i jen v experimentálním prostředí simulované věznice a to už po několika dnech. Vyjděme tedy z hypotézy, že prostředí mnohých, často korporátních organizací podobně jako prostředí vrcholné politiky svým režimem tyto tzv. psychopaty ze zdravých lidí vlastně „vyrábějí“. Tedy formují, respektive deformují lidskou psychiku do podoby podobné psychiatrickým diagnózám. Popravdě politické sféry či korporátní organizace svým modelem fungování blázince v mnohém skutečně připomínají. Ty z vás, kteří máte reálnou zkušenost z těchto prostředí, možná často napadala otázka:  

Může psychicky zdravý člověk za udržení svého psychického a fyzického zdraví v těchto místech dlouhodobě fungovat?

(Pozn. U řady lidí z mého okolí a svých klientů, kteří pracují v prostředí korporátních organizací, změny v jejich psychice pozoruji mnoho let a jsou viditelné i běžnému člověku v jejich okolí.)

Vězení, politika, top management - podobně psychotizující systémy

Co je těmto prostředím společné?

Pro všechny tyto „systémy“ je charakteristická jejich uzavřenost. Mohou do nich vstoupit pouze jedinci vyvolení či, v případě vězení, naopak vyvržení. Principy a důsledky jejich působení jsou si však zajímavě podobné. Všechny systémy mají svá specifická psaná i (mnohdy důležitější) nepsaná pravidla. Adaptace v těchto systémech je podobně náročná - musíte vědět kdo, s kým, co a za kolik. Musíte se naučit rozumět kontextům a vazbám, které jsou pro přežití či úspěšnost rozhodující. Společně je charakterizuje nedůvěra ke „spoluvězňům“ (kolegům i ve vlastních řadách), přítomný je tlak a pocit ohrožení. Od samého vstupu vás provází trvalý brainwashing spojený s vírou v systém, jeho moc a hodnoty. Postupně v psychice dochází k internalizaci vnějších norem, aby si tak jedinec zdůvodnil své chování, myšlení, bytí v systému a mohl v systému přežít. Povinná a nucená je konformita a přizpůsobení se režimu. Ve všech těchto systémech je narušeno či ohroženo soukromí nebo je třeba jej preventivně hájit. Společná je určitá nemožnost systém opustit a deformace komunikačních a lidských vzorců, které vedou k podobné institucionalizaci, k jaké dochází po mnohaletém vězení. Tato institucionalizace narušuje těmto lidem jejich běžné fungování, lidské vazby, určitým způsobem je ostrakizuje a paradoxně handicapuje.

Víra v systém je základem jeho moci

Základním předpokladem možnosti fungování těchto „systémů“ je to, že jim jejich „klienti“ musí věřit (hovořím o systému politickém, stejně tak systému korporátních organizací - pojišťovnictví či bankovnictví, o systému medicínsko-farmaceutickém atd.).  Má-li systém víru, má nad lidmi moc. Padá-li důvěra, systém je tím ohrožen. Aby tyto systémy přežily, musí tedy názory lidí, svých „klientů“ ovlivňovat nebo řekněme přímo jimi manipulovat. Manipulovat je však nezbytné nejen klienty (lidmi vně systému), ale nutné je manipulovat zejména lidmi uvnitř těchto systémů, protože ti sami jsou a musí být reprezentanty víry v systém, aby se vnitřně nezhroutil a byl přesvědčivý navenek.

Jak psychopat řídí svou rodinu (nebo firmu)

Z osobního, dlouhodobého pozorování mnoha systémů (rodin a firem) řízených lidmi, v jejichž chování a i dalších projevech byly patrné rysy „psychotické“ či „psychopatické“  si dovoluji formulovat několik obecných pravidel řízení těchto systémů:

• Pravidla fungování systému jsou mnohdy nejasná (nejsou explicitní, je jich tolik, že je těžké se v nich vyznat, vzájemně si odporují a mění se za pochodu)
• Kdo není schopen změny akceptovat, „nechápe svět“ (je nepružný, ne-li blbec)
• Věci jsou důležité či bagatelní dle stavu a úhlu pohledu hodnotitele
• Nikdy nevíte, jak a dle čeho budete výsledně hodnoceni
• Ve stylu vedení jsou patrné výkyvy (manické a melancholické až depresivní fáze, boj až rezignace)
• Různým lidem jsou zadávány často protikladné úkoly
• Různí lidé (týmy, oddělení) mají jinak nastavené priority (kvalita x rychlost x cena x množství)
• Systém je udržován v neustálém stavu bojové pohotovosti
• Lidé jsou permanentně přetěžovaní a drženi ve strachu
• Systém je otevřeně nebo skrytě korupční
• S jedinci je jednáno manipulativně a mnohdy rozdílně v osobním jednání a před skupinou
• Systém nemá kontinuum vazeb, jsou programově narušovány
• Lidem se ztrácí kontinuum vlastního působení a historie (začínáte mnohdy stále znovu)
• Téměř nikdo nezažívá pocit dostatečné kompetence a ocenění
• Jsou podporovány vnitřní konflikty

Protože se psychopat cítí trvale ohrožen, jeho hlavním a skrytým cílem při řízení systému (firmy, rodiny apod.) je to, aby jej kdokoli nemohl ohrozit tedy udržení jeho vlastní moci!

Jsou „soudobé“ organizace (korporace) řízeny psychopaty

Porovnáme-li výše uvedené vzorce s vnitřním fungováním mnoha firem či různých uskupení, rýsují se nám mnohé a mnohé podobnosti. Vyplývá z toho, že jsou tyto organizace řízeny psychopaty? Nemusí. Nicméně bychom mohli konstatovat, že v mnoha společnostech můžeme zaregistrovat něco jako „psychopatické řízení“. Podoba a vliv takového prostředí na jedince většinou vede k tomu, že určitá část populace v tomto prostředí fungovat nemůže (nebo jen limitovaně) a určitá část je schopna se mu tak nějak přizpůsobit. Často z důvodu finančního zajištění či budoucí pracovní kariéry.

Čím výše, tím hůře

To, že jsi paranoidní, neznamená, že po Tobě opravdu nejdou!

Se zvyšující se pozicí v politickém či korporátním prostředí a rostoucí mocí jedinců se však zřejmě psychotizující a paranoizující vlivy i charakteristiky systému úměrně zvyšují. Málokdo vás „má rád“ a mnozí po vás či Vašem místě skutečně jdou. V čele všech zmiňovaných systémů stojí nominovaný vůdce, který by měl být ztělesněním nejvyšší víry a společného směřování. K osobním charakteristikám tohoto vůdce musí patřit charisma a schopnost rozhodovat za druhé, také však i schopnost obětovat některé členy systému pro jeho další přežití či blaho celku. Mnohdy však bývají tito vůdci prvními na mušce „nepřátel“ a jejich možnosti dalšího uplatnění mohou být paradoxně i omezeny. Díky odtržení od běžné reality, vlastní moci a statusu dochází ke ztrátě tzv. reálných zpětných vazeb. To můžeme považovat za významný psychotizující faktor. Kdo Vám řekne pravdu do očí? Kdo si Vás dovolí odmítnout? Vysoké pracovní vytížení a zvýšení společenského statusu mnohdy provází ztráta či nedostatek přátel a ztráta podpory okolí. Jste přeci Ti mocní a nikoho nenapadne, že byste sami potřebovali pomoc. Vaše okolí v tom utvrzuje i vynucená „maska“ nepřipouštějící slabost, nevědomost či zranitelnost.

Trvalé nároky systému na jedince  

To, co je pro současné systémy charakteristické (vzhledem i ke globálním změnám) je trvale rostoucí tlak, který je třeba kompenzovat vysokým pracovním výkonem jeho členů. Následkem dlouhodobého přetěžování, obrovských pracovních výkonů, úzkosti a napětí pronikající i do soukromého času je syndrom kumulované únavy a přepracování vedoucí až k osobnímu vyhoření. Tělo i mysl jsou již tak unavené, že i odpočinek nemá regenerační a kompenzační vliv. Ptejme se: Co je člověk schopen vnímat a prožívat v ďábelském životním tempu, podobnému řekněme rychlosti jízdy 200km v hodině? Jak vnímáte krajinu, druhé a sebe? Efekt hypertempazpůsobí další ztrátu reálných zpětných vazeb. Naše okolí i sebe už nejsme schopni reálně vnímat a prožívat (i vlastní přetížení), natož cokoliv radostného cítit a užívat si. Snad jen ten „úžasný“ a sebestimulující pocit vlastního výkonu, kompetence, který bychom mohli nazvat Superman efekt, který však provází i efekt opačné amplitudy (deprese, emoční plochost, vyčerpání). Pochvaly od super ega, které jedince plácá po zádech za hektické naplňování neurotických ambic, „musímů“ a „mělbychů“ s postupujícím časem devalvují, stejně jako sycení narcistního sebeobrazu potlesky, metály a penězi. Toto zrychlení bio a psycho rytmu mnohdy provází nedostatek spánku, jehož přímý negativní vliv na psychiku je dobře znám a v extrémech je jeho nedostatek schopen vyvolat stavy nápadně podobné stavům psychotickým. Abychom zvládli ono hypertempo, doplňme tento koktejl psychotizujících prvků ještě o časté nadužívání alkoholu a dalších drog (může to být i nevinná káva, cigarety, energy svinstva apod.) a plošina psychického zdraví je již značně nakloněna.

Zpátky k moci

Je moc drogou? Jistě! Korumpuje moc a deformuje lidský charakter? Mnoho dějinných příkladů nás k tomu může vést!  Jsou však lidé, o kterých výzkumy a články hovoří, skutečnými psychopaty? S trvalými změnami osobnosti?

Je jistě lákavé uvěřit v obrázek psychopatů, kteří infiltrovali na mnohé mocenské pozice, ukájejí se a sytí prostředím naplněným mocí. Části jejich příběhů a prožívání tomu jistě mohou nasvědčovat. Jaký vliv má to, že psychologové píší o světě, ve kterém se sami nepohybují. Světě, kde mnohdy vládne a vítězí bezohlednost, konfliktnost, politikaření. Lži a manipulace jsou každodenní rutinou. Ptejme se však podobně, zda a jak jsou deformováni výkonem své práce vojáci či vojenští velitelé. Přitahuje armáda „zvláštní“ typy? Jistě! Utváří (deformuje) je svým fungováním? Nepochybně! Ale opět by to nebylo téma tak lákavé a mohlo by to ve čtenářích vyvolat i pochopení či nedejbože lítost.

Jak poznat i nepoznat psychopata

Nevyvážené (grandiózní versus propadající se) sebevědomí, patologické lhaní či manipulativní chování, emoční plochost, nechuť nést přímou zodpovědnost za své jednání (třeba jen díky mnoha spolupůsobícím vlivům, kompromisům a ústupkům, které musel učinit) to jsou některé z charakteristik psychopata. Vrátíme-li čas jeho života zpět na začátek jeho kariéry, zkusme se zeptat. Měl dotyčný tyto rysy osobnosti, když vstupoval poprvé do korporátní společnosti či do politiky? Nebo jsou to nabyté vlastnosti, které si osvojil, aby v tomto prostředí mohl přežít a třeba i stoupat?  

Z mnoha setkání i ze zkušenosti s mými klienty bych spíše než o psychopatech hovořil o udřených, nenaplněných, neurotických, osobnostech s narcistními rysy (sám o tomto vím mnohé ze své vlastní zkušenosti). Lidech, kteří nedokáží být skutečně šťastní a obklopují se symboly úspěchu a nohsledy, kterých si však v neposlední řadě sami neváží, ne-li jimi pohrdají. Věřím tomu, což má praxe zcela potvrzuje, že lidská psychika je tak mocná, že dokáže sama vytvořit stejně tak nemoc, poruchu, obrnu či psychózu jako způsob adaptace na vnější prostředí. Při práci s manažery a top manažery se setkávám s lidmi, kteří mnohdy rezignovali na svůj osobní život. Pod maskami proslovů a funkcemi na vizitkách jsou inhibovaní (potlačení) jedinci, kteří se bojí přiznat, že jim život dává smysl jen za zdmi jejich věznic, byť jsou jejich mříže ze zlata. Mají-li tito lidé hovořit o sobě a o tom, kdo skutečně jsou a jaké ztráty jim jejich způsob života přinesl v jejich rodinách, na jejich zdraví, ve vztazích či vlastním prožívání, ty chvíle bývají naplněny nejistotou, úzkostí, často tichem a smutkem. 

Lítost? Proč? Vždyť si sami vybrali a peněz za „to“ mají více než dost!. Ale nevybral si i lékař, voják, soudce či popelář? Přesto jsme jaksi schopni lépe chápat, obtíže a negativní důsledky, které jim jejich práce přináší. Možná se nám tak jen potvrzuje, že soucit, lidství a pochopení se prostě v těchto sférách nenosí a pro tyto lidi jaksi nehodí! A co jiného lépe, než nedostatek lidského přístupu, stvoří z člověka „nelidskou“ bytost!

Koukolík F. Zvíře politické. Galén, Praha 2012
Koukolík F. Mocenská posedlost. Karolinum, Praha, 2010
Babiak P., Hare R.D. Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce, Academia, Praha, 2014