Ženy a muži v krizi
O ženské emancipaci a mužské „demancipaci“ Stále se měnící role ženy a proces ženské emancipace ovlivnili celou společnost, naši kulturu i vzorce chování promítající se do výchovy dětí i partnerských vztahů. Za posledních sto let ženy značně „dotáhly“ muže z hlediska vzdělání, pracovního uplatnění a mnoha dalších schopností vedoucích k jejich soběstačnosti a nezávislosti. Bez ohledu na emancipaci však ženy neztratily své unikátní kvality i některá svá dřívější privilegia, které jim stále patří. Díky tomu, jsou ženy nyní téměř rovny mužům, muži však ženám ne! (Nezpochybňuji tím, bohužel, stále se projevující se diskriminaci.) Na tahu je nyní již mnoho let muž, aby ve vztahu k ženě nějak „dorovnal“ to, v čem jej žena dostihla a v podstatě předstihla.
Hledání nového muže
Při hledání nových kvalit mužskosti a nové mužské identity, motivováni touhou po ženském přijetí a ocenění, se tak muži vydali komplementární cestou vlastní „feminizace“ a „demancipace“, aby tak ženám umožnili se realizovat a dorovnali obrovský posun, který ženy učinily. Snažíme se ženy následovat v jejich potřebách po sdílení, otevřenosti, komunikaci a blízkosti. Muži, kteří na trvalé vztahy z důvodu jejich náročnosti nerezignují, se (často od žen) snaží učit tomu, jak se ve vztazích „správně“ chovat a jak být „správným“ mužem. Otázkou, která mne léta zaměstnává je, zda se tak děje k ženině i výsledné vztahové spokojenosti. Novou roli hledáme v našich domovech, kde je stále běžnější vidět muže při péči o domácnost a častěji při péči o děti. (Před 12ti lety jsem byl na pískovišti, coby muž, ještě spíše zvláštností. V kraji, kde žiji, je nyní muž s lopatičkou celkem běžným jevem.) Muž pečovatel, vařící večeři, nakupující, se zástěrou či dudlíkem nabízí užitečnost, bezpečí, servis a péči. Jeho nová role je pro ženu a rodinu praktická a užitečná. Sdílení pečovatelské role a částečná konfúze rolí se zdá být logickým vývojem procesu ženské emancipace. Protože, díky emancipaci, se ocitlo mnoho žen v destruující dvojroli, kdy po celodenním, pracovním výkonu nastupují druhou šichtu doma a je tedy zřejmě na mužích jim v jejich nevděčném údělu pomoci.
Čím lépe, tím hůře
Sesazení mužů z jejich skutečného či vnímaného „piedestalu“ vedlo k větší rovnováze sil a moci ve společnosti i ve vztazích. Změny se promítly do našeho myšlení, vnímání, chování, postojů i žebříčků hodnot a přinesly mnoho pozitivního. Objevuje se však řada nových témat a jevů, se kterými se stále a někdy těžko vyrovnáváme a mnoho otázek, na které obtížně hledáme platné a funkční odpovědi. Díky nastalým změnám a novým scénářům se možná i častěji otevřeně potkáváme ve svých odlišných očekáváních a potřebách. Proměna vztahových vzorců a posílení rovnosti vede k tomu, že se často pleteme jeden druhému pod nohy a musíme se někdy složitě domlouvat na věcech, které byly v „tradiční“ společnosti v zodpovědnosti jednoho nebo druhého pohlaví. (Otázkou je, zda na úkor jednostranného vykořisťování žen.)
Sama emancipace paradoxně často a enormně zatěžuje právě emancipované ženy, jejich vztahy i rodiny. Ve vztazích pracovně vytížených, řekněme úspěšných žen vznikají obdobné, specifické potíže. Ženy, které se kariérně realizují a mají náročné povolání, častěji než muži takového typu, vyhledávají k sobě také výkonné (úspěšné) partnery. Vzácnější u nich bývá spojení s mužem, který může v rodině kompenzovat jejich vysokou pracovní vytíženost. Spojení takových partnerů vede k tomu, že jsou mnohdy oba enormně přetížení. Z toho plynoucí rozpory a konflikty se brzy hlásí o slovo. Paradoxně, nemá-li žena podobně „úspěšného“ partnera, potýkají se partneři často s problémy s rovnováhou vztahu, vzájemnými očekáváními a ve hře bývá jeho i její Ego.
Mýtus o empatickém muži
Co posuny v našem chování a jeho vzorcích přináší do partnerského, respektive do vztahu mileneckého? Jakou měrou je emancipovaná žena pro muže stále Ženou a demancipovaný muž pro ženu Mužem? Hovořím o současné ztrátě či pohasnutí mužské identity a obdobným problémům s podobou identity žen. Hovořím o obecném, pozvolném trendu vedoucímu k jistému odmužštění muže a odženštění ženy v mnoha oblastech i detailech promítajících se ve vzájemné přitažlivosti, touze, vzrušení, sexualitě (a zřejmě i plodnosti). Je stále častějším jevem ztráta sexuálního zájmu o druhého partnera a to jak u mužů, tak i u žen? Nebo se o tom v mém okolí jen více hovoří?
Ptám se: Jak jsou ženy a muži v „nové“ podobě vztahu šťastní a spokojení? Jak kupříkladu ženy nová role a podoba vztahu naplňuje z pohledu ženskosti, plnosti, lásky, touhy i vzrušení? Literární či aktuálněji filmový hrdina, po kterém někdy v kině zatouží, je svým chováním čím dál tím méně podobný muži, kterého mají doma. Je pro mě otázkou, zda opuštěním „tradičních“, kulturních vzorců jsme neopustili část své identity a jako ženy a muži vzájemně již nepředstavujeme onu polaritu, ke které jsme byli přitahováni. Polaritu, která přinášela určitý protipól, jež v souladu mohl přinášet obohacení a harmonii, oproti trochu nudnému unisex unisonu.
Ztráta mužství a ženství
Prožívají muži či ženy krizi vlastní (pohlavní) identity?
Lidská touha po novém, rychlejším a lepším rezonuje v mediálním a kulturním vlivu na nás samotné. Tento sílící tlak vytváří čím dál vyšší nároky a očekávání, které máme vůči druhým i vůči sobě samým. Místem, kde se toto sílící pnutí velmi negativně promítá, jsou partnerské vztahy, kde se kumuluje tlak ze strany našeho partnera, také tlaky osobním, pracovní a posléze i rodičovské. Není opravdu snadné (ne-li nereálné) být přitažlivou a zároveň pečující partnerkou, skvělou matkou, výbornou pracovnicí a zároveň vyváženým a seberealizujícím se člověkem. Postupem času tak rezignujete na to, co se dá, a skřípání se ozývá zejména v partnerství, protože váš chybějící osobní život jaksi „neřve“.
Se ztrátou „tradiční“ podoby mužství i my muži řešíme mnoho otázek a naše identita či obvyklé vzory chování se zdají být zpochybněny. Možná se my muži častěji sami ptáme, jací vlastně máme být a jaké je to být mužem. A není to zřejmě jen otázka mužů a směřující k nim. Otázkou je, jaká má být podoba tohoto „nového“ (uvažujeme funkčního) vztahu? Jaký nebo kým má být ve vztahu muž a jaká žena, aby nebyla narušena vzájemná přitažlivost, dynamika a soudržnost vztahu. Jak se promítl proces emancipace žen a demancipace mužů v lidské sexualitě?Jak častým jevem je pohasínání sexuální apetence (řekněme apetitu), vzrušivosti, ale i schopnosti přirozeně otěhotnět? Samozřejmě spolupůsobících jevů je v této oblasti mnoho (přes rostoucí možnosti jiné zábavy, vliv životních podmínek atd.). Nicméně společností podporovaná, neurotizující racionalita a vysoká sebekontrola jsou viditelně silné nepřítelkyně přirozenosti, uvolněnosti a tedy i prožitku. (Proto také alkohol, jakožto drtič vnitřních kontrolorů a racia, někdy pomáhá...). Přemýšlení o tom, jak při tom vypadám, jaké „to“ pro něj je nebo i přemýšlení o „tom“ všem, vědomě či podprahově prožívaná úzkost blokují centra slasti. Udřenost (syndrom kumulované únavy), stres a nezdravý životní styl našemu zdraví i sexualitě také mnoho neprospívá.
Když muž ve vztahu nemyslí, je to stejná tragédie, jako když příliš myslí žena!
Dalším zajímavým aspektem jsou „racionální“, rozumové volby partnerů na místo voleb řekněme smyslových, prožitkových či emočních. Kvality (zejména mužských) partnerů, které volí rozum a které cit, se často podstatně liší. Proti sobě stojí řekněme volby spíše bezpečné, klidové, rozumové a volby někdy (ne)bezpečné, více vzrušující, které se promítají i do kvality a míry smyslových prožitků. Proto klíčovým prvkem, pro detekci kvality „chemie“ ve vztahu je otázka, jak moc vám váš partner voní a chutná. Ženy jsou navíc tímto způsobem schopny poznat geneticky vhodný protějšek pro plození potomstva. Vůně a chuť naplňují sexualitu a prožitky čtvrtým, ne-li pátým rozměrem. Nádhernou odpověď jsem zaznamenal od jedné klientky řešící vztahové problémy na dotaz, zda a jak jí partner voní a chutná. „Docela dobrý… Steak to ale není!“
O čem (nejen) emancipované ženy sní?
Několikrát jsem poslední dobou zaznamenal rozvířenou debatu mezi ženami o tom, jak by jim ve skutečnosti (zřejmě reálně někdy J ) vyhovovalo, aby se partner tolik neptal, nečekal, co ony a převzal iniciativu a prostě je dobyl. Od žen často slýchám, že sní o jiném muži, než se kterým žijí. Muž, který si vezme, co chce, strhá z nich šaty, jedná sebevědomě a nebojí se být i tvrdý. Nesplynula díky emancipaci obě pohlaví do střihu unisexu, ve kterém přestáváme být druhému pohlaví přitažliví? Nebo vzor této podoby nám částečně znemožňuje chovat se i jinak přitažlivým způsobem?
Kyvadlo se vrací zpět
Zdá se, že je načase otevřít nově téma ženství a mužství. (Jak už se tomu mnohde zřejmě děje.) Klást si otázky po sobě samých, našem cítění, prožívání, štěstí i naplnění. S řadou klientek řešívám jejich „nenaplnění“ jakožto ženy a upnutí se na pracovní život, kde se vlastně snáze a s viditelnějšími výsledky realizuje. Sám ve svém životě a spolu s mými, mužskými klienty objevujeme, zapomenutý (opuštěný) pól mužství. Navzdory všem změnám se učíme nebát se být muži a to někdy s tím dobrým i zlým, co tento pól přináší. Sen o citlivém a zcela bezpečném lovci a bojovníkovi se zdá být mýtem! Dejme tomu steaku šťávu a objevme v sobě stránky jako je agrese, odvaha, vůle, tvrdost i chuť lovit a dobývat (nehovořím o promiskuitě). Právě tím více, čím my muži dokážeme být muži, budeme schopni se k ženám opět chovat více jako k ženám. Domnívám se, že pouze se skutečným mužem se žena může cítit skutečnou ženou. Bude-li se žena jakožto žena cítit přijímaná a zároveň bezpečně, může jí to pomoci, vydat se dál k objevování svého pravého ženského pólu. Díky tomu, že se vydáme různými cestami, budeme schopni se skutečně nalézt.
Pokračování článku bude o svobodě prožívání, potlačené agresi a jejímu vlivu na sexualitu…